7. kapitola -Utíkala jsem 1. část

23. prosince 2011 v 22:27 | Nessa |  Předsevzetí

Zdravim všechny, tak nějak doufám že přes vánoce stihnu něco přeložit, takže vám tady dávám takový malý vánoční dárek v podobě další části a doufejte že na další nebudete muset čekat moc dlouho, protože jen tak mezi náma, škola je občas pěkně na nic =)


7. kapitola -

Vypadalo to, že Potterovo a Blackovo přátelství bylo oficiálně u konce. Jakkoli bylo v posledních týdnech vzácné vidět je pohromadě, teď tyto příležitosti skoro neexistovaly. Neseděli spolu u jídla (naštěstí se Black už nesnažil posadit se znova ke mně a Mary), neseděli spolu v hodinách, neseděli spolu ve společenské místnosti během přestávek ani po večerech. Oba se, jak se zdálo, snažili tomu druhému z daleka vyhýbat, docela výkon u někoho, kdo byl ještě nedávno váš nejlepší kamarád, věřte mi.

Jakkoli jsem (neochotně) litovala Pottera a Blacka, cítila jsem se ještě hůř kvůli Peterovi a Remusovi. Žádný z nich očividně nevěděl, jak zvládat tenhle nový a nebývalý vývoj ve vztahu jejich přátel. Potter a Black vždycky byli svým způsobem vůdci Pobertů, z větší části proto, že Peter byl moc zbabělý a Remus moc klidný na to, aby vedli takovou výtržnickou skupinu. Teď byli Peter s Remusem přinuceni rozdělit svou pozornost mezi ty dva a museli se potýkat s náporem nenávisti, kterou proti sobě Potter s Blackem namířili. Ti navíc byli naštvaní na zbylé dva za to, že si zachovávají neutrální postoj. Podle mého názoru bylo od Pottera a Blacka naprosto nefér nutit je zaujímat strany, koneckonců, byla to jejich vlastní zatracená hádka, nemusí do ní zatahovat ostatní - ale kdo jsem, abych do toho měla co mluvit? Ne, že bych snad chtěla.

Nicméně ostud tomu tak chtěl a já se do toho stejně zamotala.

Druhá návštěva Prasinek v tomto roce připadla na 25. listopadu a já jsem se rozhodla ji vynechat. Vzpomínka na tu poslední byla stále živá v mé mysli a nepřála jsem si ten zážitek opakovat. Ne, že bych snad čekala, že to tentokrát bude tak hrozné, ale tohle v kombinaci s faktem, že Prasinky už prostě nejsou tak vzrušující, jako byly ve třetím ročníku, mě přimělo k snadnému rozhodnutí zůstat ve škole. Navíc nálož úkolů se od začátku roku ani o trochu nezmenšila - ve skutečnosti se s blížícím se koncem pololetí se znatelně zvětšila - a já jsem se tak těšila na tichý den, kdy všechno doženu. Já vím, jsem neuvěřitelně nudná. Nedělejte si starosti, s tím jsem se smířila a věřte mi, poslouchám to za ty roky dost často, hlavně od Mary. Čekala jsem, že to od ní znova uslyším, když jsem jí oznámila své rozhodnutí ohledně soboty, ale k mému překvapení řekla jen "fajn" a pak jsme pokračovaly na snídani bez jakéhokoli dalšího komentáře z její strany.

Ačkoli bylo možné, že připomínka naší hádky zdržela Mary od dohadování se ohledně mých studijních zvyklostí, podezřívala jsem ji, že to má dost co dělat s jejím nadšením z trávení určité dávky času o samotě s Andrewem. Kvůli dříve zmiňované hromadě úkolů spolu pár netrávil tolik času jako loni a věděla jsem, že Mary si užije možnost strávit s ním celý den bez starostí o to, že budu s nimi. Sama by mě o takovou příležitost nikdy nepožádala, tak dobrá kamarádka byla.

Potvrzujíc moje podezření, Mary do sebe naházela snídani a Andrew se objevil, zrovna když dojídala.

"Připravená?" zeptal se Mary a zároveň se na mě usmál na pozdrav.

"Jo," řekla Mary nadšeně, rychle polkla zbytek dýňové šťávy a postavila se. "Potřebuješ něco z vesnice, Lily?" zeptala se mě.

"Ne, ale dík," odpověděla jsem s úsměvem. "Bavte se, vy dva."

"Dík," odpověděli jednohlasně, než ruku v ruce opustili Velkou síň.

Dojedla jsem svou snídani v mnohem pomalejším tempu a pak je následovala do vstupní haly, kde jsem se obrátila proti proudu starších studentů opouštějících hrad a začala šplhat do sedmého poschodí, kde se nacházel vstup do nebelvírské věže.


Popadla jsem svou tašku, vrátila se zpátky do druhého patra a zamířila do knihovny. Nevědomky jsem se u vchodu zhluboka nadechla - milovala jsem vůni knih - a vydala se ke svému oblíbenému stolu v zadní části místnosti. Jak jsem doufala, vzhledem k tomu, že byla sobota a navíc Prasinkový víkend, byl prázdný. Vyndala jsem obsah své brašny a přitáhla si k sobě kus pergamenu, lahvičku s inkoustem a brk. Odšroubovala jsem víčko z lahvičky s inkoustem, namočila svůj brk a zlostně si povzdychla. Zapomněla jsem si v ložnici učebnici lektvarů.


Prohlédla jsem si zbytek svých knih a zvažovala své možnosti. Mohla bych začít s něčím jiným, ale opravdu jsem se chtěla hned zkraje zbavit úkolu do lektvarů. I když jsem byla jedním z oblíbených studentů profesora Křiklana, nijak zvlášť jsem si tento předmět neužívala. Bylo to jen něco, v čem jsem náhodou byla dobrá. Dobrá, abych řekla pravdu, byla jsem dobrá ve všech předmětech. Radši bych si měla dávat pozor, pomyslela jsem si, když jsem neochotně opouštěla knihovnu. Riskuju, že budu znít skoro stejně arogantně jako Potter. Nicméně to byla pravda - obvykle jsem ve výsledcích zkoušek figurovala mezi třemi nejlepšími (první dvě místa byly k mému rozhořčení příležitostně okupovány Potterem a Blackem).


Proč musím bydlet v zatraceném sedmém poschodí? Pomyslela jsem si zoufale, když jsem se vyškrábala do pátého patra. Nohy mě bolely a po čele mi začal stékat tenký pramínek potu. Zastavila jsem se, abych popadla dech, ale téměř okamžitě jsem si přála, abych pokračovala v chůzi.


Potter se objevil na rohu na konci chodby a usmál se jakmile mě spatřil.


"Evansová," zavolal a kývnul na mě. "Proč nejsi v Prasinkách?" dodal, když přišel blíž.


Založila jsem si ruce na prsou.


"Mohla bych se tě zeptat na to samé, Pottere."


"To je pravda," připustil.


Když jsem zase vykročila do schodů, Potter mě k mému zklamání následoval. Zastavila jsem se na třetím schodu, obrátila se na něj a vrhla na něj vypočítavý pohled.


"A ty jen tak náhodou jdeš tímhle směrem, Pottere, nebo mě…"


"Ne, Evansová, nesleduju tě, jen abych tě vytočil," přerušil mě unaveně Potter, jako kdyby jednal s mrzutým dítětem.


"Ne, že by to snad byl naprosto nespravedlivý závěr," zamumlala jsem trochu uražená jeho tónem. Znova jsme vykročili, Potter se mnou snadno držel krok. K čertu s ním i s tím jeho famfrpálovým tréninkem, pomyslela jsem si a snažila jsem ztišit své těžké dýchání. Ačkoli, sezení několik hodin na koštěti není úplně fyzicky náročné. Do háje, proč o tom vůbec přemýšlím? Snažila jsem se místo toho zaměřit své myšlenky na to, proč jsem se cítila provinile, kvůli tomu, jak jsem se k Potterovi v poslední době chovala, což byl podstatně náročnější výkon, když stál kousek ode mě.


"Jenom jdu do společenské místnosti, abych si užil odpočinkovou sobotu," pokračoval, očividně měl pocit, že je třeba dalšího vysvětlení, ale mě se zdálo, že v jeho tónu slyším stopu hořkosti. "Což, jak jsem slyšel, dělá většina lidí, co nejde do Prasinek," řekl a tentokrát jsem rozhodně slyšela v jeho hlase skoro až cynický nádech. "Ačkoliv věřím, že budu mít pravdu, když řeknu, že ty mezi ně nepatříš?"


Tohohle nového úzkostí poháněného Pottera jsem měla ráda ještě míň, než jeho staré charismatické, egoistické já a byla jsem ráda, že mám výmluvu, abych ho brzy opustila.


"Ne, jen se vracím pro učebnici lektvarů," odpověděla jsem. Potter se nad tím ušklíbl a škubl sebou. Rozptýlil mě jeho mrzutý postoj, takže jsem zapomněla, že na rozdíl od Mary, on nevynechá příležitost, aby si ze mě utahoval.


"Mělo mě napadnout, že ty využiješ tenhle čas k práci," řekl a dal na poslední slovo důraz, takže se mu nějak podařilo dát mu nelichotivý význam. "Merline, Evansová, už teď jsi nejlepší ve všech předmětech, co by ses ty tak potřebovala učit?"


Zaskočená, že tohle připustil, navíc když to nebyla tak úplně pravda, jsem neodpověděla hned.


"No, někteří z nás ve skutečnosti musí pro to, aby měli dobré známky, něco udělat," odsekla jsem opovržlivě. Co bylo tohle za odpověď? Prakticky jsem mu oznámila, že mu závidím - jako by snad Potter potřeboval nějakou pomoc k nafukování svého ega. A jako by to snad nestačilo, můj hloupý mozek mě přinutil dodat: "kromě toho, občas mě při zkouškách porazíš."


Teď byla řada na Potterovi, aby se prudce zastavil, stáli jsme těsně před vchodovým portrétem. Střelil po mě pobaveným pohledem a řekl:


"Vidíš, dokážeme spolu vycházet."


Zamračila jsem se na něj.


"Tohle bych zrovna nenazvala vycházení. Ale jsem ráda, že jsem tě zbavila zatrpklosti," dodala jsem sarkasticky.


Potter se na mě tázavě zadíval. "Jaké zatrpklosti?"

Nadzvedla jsem obočí - prostě nemohl nechápat, co jsem tím myslela. Otevřela jsem pusu, abych odpověděla, ale pak jsem se rozhodla, že nestálo za to trávit v přítomnosti Pottera žádný čas navíc.

"Nech to plavat," řekla jsem s povzdechem a otočila se, abych řekla Buclaté dámě heslo.

Rychle jsem popadla svou učebnici lektvarů a počtvrté toho dne prošla společenskou místností. Když jsem se blížila k portrétu, Potter se vyškrábal ze svého křesla a následoval mě ven.

"Jaké zatrpklosti?" zeptal se znova, když se za námi Buclatá dáma zavřela.

"Myslela jsem, že chceš strávit "odpočinkovou sobotu" ve společenské místnosti," procedila jsem skrz zaťaté zuby.

"No, plány se mění," řekl Potter a znovu se uculil. "Takže?"

Povzdychla jsem si. "Choval ses… hrozně zahořkle a jako bys byl sám sobě odporný, což se ti vůbec nepodobá - podívej, vlastně vůbec nezáleží…"

"Máš starost o moje blaho? Jsem dojatý," řekl Potter.

Protočila jsem oči. Tohle je přesně důvod, proč jsem nechtěla v tomhle rozhovoru pokračovat.

"Mimochodem, proč nejsi v Prasinkách?" zeptala jsem se.

"Už ses mě na to zeptala," poukázal Potter.

"Ne tak úplně," odsekla jsem.

"No dobrá," svolil. Jeho obličej se trochu zatvrdil a mě napadlo, jestli jsem zrovna nepotopila pokrok, který jsme udělali od Potterova unaveného já. "No, jak víš, Sirius a já… no, řekněme, že teď zrovna nevyhledáváme společnost toho druhého."

Sotva jsem se vyhnula odfrknutí nad zjevně naprostým podceněním skutečné situace.

"Náměsíčník je zase na návštěvě doma…"

"Jeho matka je stále nemocná?" zeptala jsem se se zájmem.

"Co? Jo, jasně."

Tentokrát jsem si odfrkla, nemohla jsem uvěřit, jak sobecký Potter dokázal být.

"Co?" opáčil Potter znova.

"No, nevypadá to, že tě to znepokojuje. Je tvůj kamarád, mohl bys ukázat trochu víc zájmu o jeho život," řekla jsem posměšně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TePa TePa | Web | 23. prosince 2011 v 22:30 | Reagovat

Díky za vánoční dárek. A Lily by nemusela být tak skeptická a plná předsudků :)

2 zuzu zuzu | Web | 25. prosince 2011 v 16:43 | Reagovat

joooj Evansová, tvrdohlavá za štyroch :D ale to k tomu príbehu patrí... :D inak, pekný vianočný darček, taká kapitola :D

3 janča janča | 1. ledna 2012 v 15:27 | Reagovat

juj super :-)) jsou prostě sladcí :-D paličáci oba dva :-D
kdypak bude další? :-)
jo a pls. můžeš sem hodit odkaz na originál, stále ho tu hledám,ale nemůžu ho najít a říkala jseme si, že bych si trochu procvičila aj :-D (samozřejmě, nic to nezmění na tom, že na Tvůj blog polezu každý den a budu čekat na další díl :-D , bo moje aj není tak slavná:-) )   děkuju moc :-)

4 Tajemná M Tajemná M | Web | 1. ledna 2012 v 19:36 | Reagovat

Zatím to nemá chybu, už se moc těším na další. I když Lil je tedy chvílemi pěkně protivná a tvrdohlavá. A Jimie je zlatej, jako ostatně vždycky.

5 nessa nessa | Web | 2. ledna 2012 v 23:17 | Reagovat

http://www.fanfiction.net/s/6256945/1/Resolution odkaz je v menu v položce překlad v rozcestníku u popisu povídky =)
další.. s další se uvidí jak to půjde, nechci nic slibovat =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama