1. kapitola

29. ledna 2008 v 19:29 | Nessa |  *Zázraky se nedějou*
Takže :-) o víkendu mě napadl námět k nové povídce. Mám ji napsanou už celou, má jenom tři kapitoly, takže je tu postupně hodim. Je to poprvé, co píšu něco ne zrovna veselého, takže mě více než obvykle zajímá váš názor. Proto Mooooc prosím o komentáře. Jestli se vám to líbí, co se vám nelíbí, jestli mám psát radši povídky veselejšího rázu, nebo se vám líbí i tohle. Děkuju moc všem, kdo mi napíšou.. stačí pár slov :-)

Vždycky jsem měla ráda černou. Ještě před pár lety jsem byla unešená z toho, že mé vlasy mají tu úžasnou barvu. Ráda jsem se oblékala do černé. Teplé barvy? Díky nechtěla jsem být jako ostatní. A být jiná pro mě znamenalo i vypadat jinak. Černé vlasy, černé oblečení. To byl můj styl.
Milovala jsem bouřky. Zvuk hromu, záblesk žluté klikatící se čáry, které rozčísla oblohu. Milovala jsem noc. Temná, krásná, tajemná. Říkala jsem si , že je jako já. Proseděla jsem hodiny venku, ve tmě a jen málo věcí mě dokázalo upoutat víc.
Přejít ze snu do skutečnosti není tak těžké. Je to jedna dvě a člověk se okamžitě přizpůsobí. Těžké je opustit sen a vstoupit do skutečnosti. Vyžaduje to úžasnou sílu vůle a je to tím těžší, čím více narostl sen. Já trávila čas venku pod temnou oblohou a snila si svůj sen o ideálním světu. Ale ideální svět neexistuje. A na to jsem přišla až příliš pozdě.
Teď nemám ráda černou. Celá tahle kobka, do které mě zavřeli je tak černá, že už si skoro nepamatuju, jak vypadá světlo, blesk, svit hvězd. Z černé se mi dělá špatně. Teď nechci vidět noc. Tmy mám dost přes celý den, i když já vlastně nevím kdy je noc, kdy den. Chtěla bych vidět světlo. SVĚTLO! Chci zase vidět jak vychází slunce, jak září, ty teplé barvy, které díky němu dostává všechno okolo!
Mé oblíbené období byla zima. Chladná, občas nelítostivá, ale nádherná. Žádné teplé barvy. Brzy se stmívá, pozdě vychází slunce. Tma trvá dlouho. Tohle jsem milovala.
Teď se modlím za každý trošku teplejší den, kdy do téhle tmavé a studené kobky přes otvor ve dveřích proudí sebemenší teplý vánek, který zmírní bolest mých zmrzlých prstů a vůbec celého těla.
Byla jsem typ drsňačky, která se snaží působit na ostatní dojmem někoho, komu nevadí být sám. Jistě, měla jsem kamarády, za které bych dala život. Ale nikoho, kromě nich jsem si moc k tělu nepouštěla. Teď bych dala všechno za to, aby na mě promluvil třeba i můj největší nepřítel. V prvních dnech, kdy mě tu zavřeli, jsem řvala o pomoc, nahlas se uklidňovala, že se odtud dostanu. Teď už na to nemám sílu. Slyšet lidský hlas.. To je pro mě něco nepředstavitelného. Dokonce i slyšet ten můj vlastní...
Teď jsem v situaci, kdy sedím na ledových kamenech a snažím se uchránit své prsty před chladem v záhybech cárů mého černého oblečení. Mé zorničky už si dávno přivykly na tmu, ale i přesto -nebo možná právě proto - mi i těch pár věcí, které tu nejsou černé splývají do jednotné tmy. Tma. Panuje všude okolo mě. Cítím se jako slepá.
Jediné co slyším -vždy jednou za den -je otevření uzounké škvíry ve spodní části dveří a škrabot, když se kovový talíř sune po drsných kamenech. Má denní dávka jídla. Dříve bych se toho nedotkla. Ani psovi bych to nedala. Teď jsem za to vděčná. Ten zvuk je důkazem toho, že ještě slyším a jídlo, pokud se tomu tak dá říct uleví zčásti a na čas mému stáhnutému a bolavému žaludku.
To je tak zhruba situace, ve které se nacházím. Nejčastěji trávím čas vzpomínáním na své dětství a dospívání. Nejhezčí doba mého života. Vzpomínání a přemýšlení o tom, kdy jsem se měla zachovat jinak mě utvrzují v tom, že jsem z toho všeho tady ještě nezešílela. Často si říkám, proč se to všechno stalo zrovna mě a jestli se to opravdu muselo stát. Vždy dojdu k závěru, že jsem byla jaká jsem byla a v té době bych se jinak zachovat nedokázala. Pak zase vzpomínám na ty šťastné doby mého života a snažím se alespoň na chvíli zapomenout, kde jsem.
Mé 11. narozeniny. Tehdy to všechno začalo. Klidně jsem si žila s rodiči v malém městečku Birchingtonu. Byla to pro mě strašná díra. Teď ani nedokážu popsat, jak ráda bych to tam ještě jednou viděla. Ale vím, že to se mi už nesplní. 5. 7., v den mých narozenin mi donesla sova dopis. Dozvěděla jsem se, že jsem čarodějka. To pro mě znamenalo objevení nového světa. Už tehdy jsem si připadala lepší, temnější. Jen pro to, že jsem čarodějka. S rodiči jsem absolvovala nákupy na Příčné ulici, která ve mě zanechala hluboké dojmy. Tehdy jsem své pravé pocity dávala najevo všem okolo sebe. A lidé se při pohledu na mě usmívali a říkali si, jak milá ta holčička je. Prázdniny minuly a já se měla vydat pryč z té díry, kde jsem strávila 11 let života, pryč do školy, do Bradavic.
"Ahoj, je tu volno?" zeptala se malé černovlasá holčička dívky sedící v kupé.
"Samozřejmě. Jdeš taky do prvního ročníku?"řekla dívka s červenými vlasy.
"Jo jdu. Jmenuju se Julliane Gravesendová, ale můžeš mi říkat Jul."
"Já jsem Lily Evansová."
Lily. Doteď vidím tu její andělskou jedenáctiletou tvář. Jak dlouho už jsem ji neviděla? Snad je to pár týdnů. Nebo měsíců? Možná rok. Nevím. Čas plyne někam mimo mě. Chtěla bych znovu slyšet její hlas, její smích. Chtěla bych s ní trávit volný čas, sedět u jezera, stěžovat si na Jamese Pottera a Siriuse Blacka. Další dvě osoby, které silně zahýbaly mým životem.
"Jullian Gravesendová," přečetla ze seznamu další jméno přísně vypadající učitelka.
"Držím ti palce,"zašeptala rusovláska a mladá černovlasá dívka nejistým krokem zamířila ke stoličce s kloboukem.
"Tak co tady máme. Odvahu máš. Ještě jsi nenašla sama sebe, ale jednou se ti to podaří. Která kolej ti k tomu ale pomůže nejvíce? To, kam tě umístím silně ovlivní to, jaká budeš. Zmijozel by ti připravil nejlehčí cestu. Ale ty už teď víš, že to nejlehčí většinou není nejlepší. Učení pro tebe neznamená všechno. I když jsi chytrá, Havraspár to nebude. Kamarádů si umíš vážit, ale předpoklady a vlastnosti pro Mrzimor jsi také v sobě ještě nenašla. Takže zbývá NEBELVÍR."
"Lily Evansová."
"NEBELVÍR."
"To je skvělé, Lily, že jsme spolu."
"Jo to je, budou z nás kamarádky jo?"
"Tak jo,"usmály se na sebe obě dívky.Vedle nich seděli dva černovlasí kluci, kteří už od pohledu nevypadali na žádné svatoušky.
"Hele Jamesi, umíš už nějaké kouzlo?"zeptal se ten s delšími a rovnými vlasy.
"Jasně. Sleduj, jak se to má dělat," vytahoval se ten druhý s rozčepýřenými vlasy.
"Wingardium leviosa," na to se zvedla miska s brambory, chvíli se vznášela a pak spadla zpátky na stůl a rozbila se. Brambory vyletěly přímo na překvapené holky. Na to se kluci strašně rozesmáli.
"Měli byste se spíš omluvit," řekla nazlobená Lily a její slova vyvolaly další výbuch smíchu.
Teď bych se zasmála s nima. Tak moc bych se s nima chtěla smát. Ale mezi tou dobou, co jsem byla s nima a současností je hluboká propast. Propast, kterou nepřekročím, neobejdu, nedohlédnu přes ní na druhou stranu. Musím se smířit s tím, že s nima už se nikdy nezasměju. Já jsem tady, oni.... Někde jinde. Někde jinde....
"Musí nás pořád otravovat? Co jsme jim udělaly?" zlobila se jedenáctiletá July.
"Já nevím, Jul. Ale štvou mě. Oba dva. Tak ráda bych byla na druhém konci planety než ti dva. A když ne tak daleko, tak prostě někde jinde!"
Jo, první ročník. Tehdy jsme se s nima tak nesnášeli. Každý večer jsme si s Lily navzájem stěžovaly, co nám zase provedli. Jednou to byly vysypané brambory, podruhé roztrhnutá taška.. James a Sirius si vždycky něco našli. V tomhle duchu se nesl celý první ročník. Všichni jsme si zvykali na to, být 10 měsíců vkuse -kromě Vánoc- mimo domov. Učení a tolik nových věcí, které nás ve škole čekaly, způsobily, že první ročník byl rychle pryč. Těšila jsem se na rodiče. Jak se jim pochlubím, co všechno jsem se naučila. A naučila jsem se toho hodně. Ne jenom kouzla. Ale i to, že na Lily se můžu za každé situace spolehnout. A že na Jamese a Siriuse si musím dávat pozor. To bylo něco z těch nedůležitých věcí. Ty důležité jsem se naučila, aniž bych o tom měla ponětí.
Druhý ročník utekl stejně rychle, jako ten první. Všechno bylo při starém, hlavně mezi mnou, Lily, Siriusem, Jamesem a taky zbytkem jejich party. Remem a Peterem. Třetí ročník byl změnou pouze v tom, že jsme mohli chodit do Prasinek, což nám s Lil a klukama slibovalo více možností, kdy se pohádat a taky jsme měli víc předmětů. Větší změny přišly ve čtvrťáku. James si uvědomil, že Lily není jen někdo, s kým se může hádat a taky jeho pokusný králík na lumpárny, ale i holka. Pěkná holka. Nazdar Evansová. Tahle věta se mi zaryla hluboko do paměti.
"Nazdar, Evansová. Doufám, že sis užila prázdniny."
"Jo s Jul jsme si je užily a teď když dovolíš, máme lepší věci na práci než poslouchat zrovna tebe."
"To bych ani neřek. Kdybys se mnou šla na rande, ukázal bych ti, že nemáš lepší věci na práci."
"Odkaď si spadnul, Pottere? To už i ty hádky s váma byly lepší než tohle."
Dívky odchází a nechávají stát partu kluků na chodbě samotnou.
"Co se mu zase stalo?"
"Nevím, Lil. Bylo to nějaký divný. Ale dalas mu najevo, že nemáš zájem, tak tě už nechá na pokoji,"odpověděla černovláska mezitím co zkoumala své černé nehty a se zaujetím pozorovala, jak se venku rozlévá tma.
Chyba lávky. James Lily dělal všechno, jen ji nenechal na pokoji. V té době jsem tak kromě obvyklých činností navíc poslouchala stížnosti Lily a někdy taky v přímém přenosu Jamesovo zvání na rande. Tehdy mi to lezlo krkem. Od toho všeho a školy jsem utíkala na pozemky, opírala se o kmen stromu a pozorovala noc. Tma mě uklidňovala. Teď dělá všechno... Jen mě neuklidňuje.
Jsem unavená. Zamyslela jsem se asi na hodně dlouho. Když jsem ještě byla schopna trochu vnímat čas, došla jsem k závěru, že jídlo mi sem dávají odpoledne. Poslední jídlo jsem měla už poměrně dávno. To poznám podle žaludku. Už zase bolí tak, že se mi dělají mžitky před očima a vidím i jinou barvu než černou. Poslední vodu jsem měla taky už dávno. V krku mám sucho, škrábe mě. Jediný únik od toho všeho je tu spánek. Na pár hodin mě vyrve z téhle kruté reality. Musím se pokusit usnout.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Blytonka Blytonka | 30. ledna 2008 v 16:54 | Reagovat

Takže: Psalas, abychom i to okomentovali, tak jak začít.. Především je to moc zajímavé.. Pak .. abych se přiznala, o něco více se mi zamlouvají tvoje veselejší povídky, ale myslím, že u ostatních to tak být nemusí. Dál .. napsala jsi to krásně a mně se to líbí, i když ne tak jako ty ostatní věci. Tak , jelikož mě už nic nenapadá, končím. =D

2 Nessa Nessa | 30. ledna 2008 v 17:46 | Reagovat

Moc díky :-) abych se přiznala, líp se mi píšou věci veselejší , takže asi zůstanu u toho, pokud budou mít i ostatní stejný názor. Chtěla jsem prostě napsat něco jiného a to jsem taky udělala. Mockrát děkuju za tvůj názor a prosím i ostatní co si topřečtou, aby napsali pár slov. Je to pro mě fakt důležité a hodně mi to pomůže. Díky moc :-)

3 Areneis Areneis | E-mail | Web | 31. ledna 2008 v 14:46 | Reagovat

takže ti to máme okomentovat, ju? OK. tohle je hodně zajímavá povídka. Nevím, co si o ní myslet, je taková temná a depresivní a to se mi líbí. Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. :-)

4 Andromeda Andromeda | Web | 20. března 2008 v 21:39 | Reagovat

Stojím tu s otvorenou pusou :-O je to vážne krásne, všetko tak barvisto opísané a ja si viem úplne predstaviť ako sa cíti... :) idem na daľšiu kapču...

5 Andromeda Andromeda | Web | 20. března 2008 v 21:39 | Reagovat

Stojím tu s otvorenou pusou :-O je to vážne krásne, všetko tak barvisto opísané a ja si viem úplne predstaviť ako sa cíti... :) idem na daľšiu kapču...

6 Nessa Nessa | 5. května 2008 v 19:27 | Reagovat

Děkuju moc všem za komenty:-) fakt si toho moc vážím

7 Emma Emma | E-mail | Web | 3. června 2008 v 18:21 | Reagovat

Mě se to strašně líbí..... Zaujalo mě to.

8 Aďulkaaa Aďulkaaa | Web | 30. června 2008 v 7:53 | Reagovat

jj.......pekne.........idem čítať ďalej.

9 Nessa Nessa | 2. července 2008 v 20:59 | Reagovat

To jsem ráda, že to někoho zaujalo a děkuju =) oběma.

10 Sidi Sidi | E-mail | Web | 4. září 2008 v 15:50 | Reagovat

Jehóó. Tak toto bolo vážne dobré... Moc moc sa mi to lúbilo...

11 Kessi Kessi | Web | 28. února 2009 v 12:44 | Reagovat

Ahoj je to super ..... chtěla jsem se zeptat můžu si to dát na svůj blog ?

12 Sayoko Sayoko | 18. května 2009 v 15:59 | Reagovat

Tohle je opravdu depresivní povídka... Ale hezká. Nečetla jsem tvé veslé povídky, takže nemohou posoudit, který z žánrů ti padne lépe. I tak jsem ráda, že jsem na tohle narazila ;-)

13 Nel-ly Nel-ly | Web | 28. září 2009 v 17:53 | Reagovat

Skvělá kapitola... depresivní, temní, smutná...ale vážně úžasná. Osobně nemám ráda povídky napsané v Ich-formě, ale tohle je velice hezká vyjímka. Takže tleskáma těším se až si přečtu pokračování, což přečtu, protože je dokončená. Hurá! Bravo! Viva! (nesnášim nedokončené povídky, protože musím čekat a odnášej to moje nehty - takže jen doufám, že já někdy něco dokončím)

14 Nessa Nessa | 28. září 2009 v 19:36 | Reagovat

=D jo, taky mám radši dokončené.. čekání je hnus

15 kaikatra kaikatra | 13. srpna 2012 v 21:39 | Reagovat

zaujalo me to.. a to je snad to nejdulezitejsi, ne? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama